Název upoutávky je trošku zavádějící, ale proč ne? 21. záři 2013 ráno ještě nikdo netušil, že se pro náš klub schyluje k okamžikům vpravdě historickým.
Nepočetná skupina osmi moderních pětibojařů, Beáta Gazdová, Petra Slavíčková, Anna Fialová, Kateřina Lasotová, Bára Brožová, Kristýna Lancová, Tomáš Buščík a Štěpán Surma, pod vedením trenérů Katky Gazdové a Pavla Gazdy si vyjela na „Havířovskou cenu v plavání“ prověřit svou aktuální formu.
V roce 2013 náš starý dobrý známý „Statistik ŠIŠKA“ začal vést naší klubovou statistiku plaveckých výkonů, což byla pro všechny naše členy velká výzva. Kdo by však čekal, že „se chytne“ i předseda klubu Pavel. Asi neměl lehké spaní, že jeho jméno se v tak prestižní tabulce nevyskytuje. Tak dlouho „špekuloval“, až mu došlo, že chtě nechtě se bude muset obléci do plavek (což pro 42 letého chlapa není nikdy jednoduché) a ukázat, co umí. Což o to, to každý jeho svěřenec z jeho řečí a hlášek již věděl – já byl mládežnickým reprezentantem, já vím o čem mluvím – makej!, já byl dorosteneckým reprezentantem, já vím o čem mluvím – makej!, já byl juniorským reprezentantem, já vím o čem mluvím – makej! Snad nejznámější hláška byla – já tam snad za tebou skočím a ukážu ti to! Je nám jasné, že i vám je již jasné, že Pavel se v Havířově přihlásil do závodu. Ale POZOR, ne že by plaval ve více disciplínách, samozřejmě si vybral nejkratší disciplínu a tu, která asi nejméně bolí, a hlavně tu, kde držel pár mládežnických čs. rekordů.
Volba padla na 50 m prsa. Celý plavecký stadion již před startem v úžasu zmlknul a díval se na toho „staříka“, co se tak ladně rozcvičuje.
Zajímavý byl i pohled na druhou stranu bazénu, kde stála připravena naše výprava s cílem Pavla mocně povzbuzovat. Ale řekněte sami, moc povzbudivě se netvářili. Jako by tomu stále nemohli uvěřit, on opravdu skočí?
Koukněte na ten klasický uchop betonového startovacího bloku, ta něžnost, na co Pavel asi myslel, třeba „To dám, musím doplavat!“, „Musíš, musíš máknout, děcka se dívají“!
Bazén naprosto utichl a pak nastala vřava. Celý stadión fandil, jen se nevědělo, komu vlastně. Pohled na naši fandící skupinku byl zajímavý neb někteří nervově nevydrželi a šli se raději schovat. A tak fotografie jasně prozrazuje, kdo na to měl nervy, ale vlastně „nervy, nervy, nervičky“ měli všichni, jako by tomu pořád nemohli uvěřit „on fakt plave?“. Snad jen Štěpán si to užíval a věrně svého trenéra povzbuzoval, aby „přežil“ neb kdo by jej pak trénoval?
Jak to dopadlo, to jsme již prozradili v nadpisu, Pavel vyhrál! A nejen to, Pavel dokázal zaplavat čas 35.80, což byl nejdéle nepřekonaný klubový absolutní rekord – DOBRÁ PRÁCE, PAVLE!
A co říci závěrem? Byl, je a bude to pořád hezký příběh, příběh, kde trenér ukázal, že UMÍ! Ostatně i závěrečná fotografie dokazuje, že spokojeni byli úplně všichni – LAŠSKÁ SÍLA SE VALÍ!
